Brzy to bude již dvanáct let, co Chuck Schuldiner opustil tento svět. Nijak zásadních dvanáct let z hlediska vesmírného všehomíra, ovšem řádně dlouhých dvanáct let z pohledu toho, kolik hudební radosti a zážitků nám všem mohl tento výjimečný umělec zprostředkovat, respektive kolik mimořádné hudby ještě mohl složit, nahrát a zahrát. Právě proto je jeho památka stále živá a právě proto také pokaždé, když jí někdo složí koncertní hold, znamená to (oprávněně) obrovský ohlas a zájem.

Nejinak tomu bylo i s projektem DEATH TO ALL, jehož vystoupení v Den boje za svobodu a demokracii muselo být díky nebývalému zájmu přesunuto z Nové chmelnice do Roxy, prostoru skýtajícího daleko lepší prostorové a výhledové podmínky. A zatímco již od samotného otevření klubu mizela trička s posvátným logem DEATH z prodejního stánku závratným tempem po desítkách, na pódiu to už všechno směřovalo k té mimořádné chvíli, kdy se na něm znovu sejde sestava, která spolu s hlavním principálem tvořila floridskou smrtku v roce 1991.

Víceméně nadbyteční švýcarští smrťáci DARKRISE proto zbytečně nezdržovali a raději přenechali místo technicky nabroušeným Němcům z OBSCURA, kteří velmi zdatně pokračují v té nejlepší Schuldinerově deathmetalové tradici. Díky vytříbenému zvuku mělo jejich vystoupení parádní jiskru a švih, takže než jsme se po hymně „Anticosmic Overload“ stačili rozkoukat, byl už téměř konec. Steffen Kummerer a spol. jsou bezpochyby mistry svého technického oboru, melodii a smrt nadto kříží vpravdě profesionálním způsobem, čili jejich výběr na post hlavního předskokana byl v tomto případě naprosto logický a jak se také nakonec ukazálo, prakticky ten nejlepší možný.

Krátce před devátou už ovšem za bicí soupravu zasedl Sean Reinert, aby odtud přesnou rytmickou palbou zahájil skladbu „Flattening Of Emotions“ alias posla toho večera (logicky) nejčastěji citovaného záznamu z diskografie DEATH, totiž alba „Human“. Vzápětí se připojili i Paul Masvidal, Steve DiGorgio a spolu s nimi i Max Phelps, Masvidalův parťák z CYNIC, který měl tu čest „hostovat“ na Mistrově místě, a bylo to, namouduši, jako zjevení. Phelps totiž do jisté míry Chucka připomínal i fyzicky, takže když se srovnal i za mikrofonem - ze začátku byl na můj vkus až příliš hluboko posazený - nebylo (v rámci možností) moc rozdílů, které byste našli při srovnání s opravdovým koncertem DEATH.

A upřímně, ono si snad ani nebylo možno představit, že by se při těchto vzácných chvílích našlo něco, co by do daného scénaře nezapadlo na sto procent. Výtečný Reinert, famózní DiGiorgio (jeho pravidelné střídání tří- a šestistrunných bezpražcových baskytar se opravdu jen tak nevidí), usměvavý Masvidal a jeho parádní kytarová práce, kterou si s kolegou Phelpsem nezapomínal poctivě dělit. Nacpaný sál měl při tom co dělat, aby s každou další oznámenou skladbou či jen načrtnutým riffem téměř nepuknul radostí a neskrývaným jásotem. Utišil se vlastně jen jednou: to když v půli koncertu na chvíli utichly všechny mikrofony a na obou postranních zdech se promítaly nejrůznější fotografie Chucka a pouštěly jeho krátké monology.

Některé skladby nezazněly kompletní, neboť by to nejspíš bylo na úkor celého setlistu, takže jsme se museli spokojit pouze s reprezentativními vzorky „krátce přes půlku“, což ale nebyl zásadní problém („Spiritual Healing“ nebo „Zombie Ritual“), a ve skladbách „Crystal Moutain“ a „Spirit Crusher“ nechybělo ani hostování Hannese Grossmanna a Steffena Kummerera z OBSCURA. Dohromady patnáct položek na hracím listu s citací z každého ze sedmi řadových alb skupiny však bylo více než výstavním vzorkem z období, kdy DEATH psali hudební dějiny.

Samozřejmě by se asi našlo mnoho dalších skladeb, o kterých by se dalo říct, že v ten večer měly rovněž zaznít. Neoddiskutovatelně. Ale to už se dostáváme do takových časových souvislostí, že by je ani tři podobné koncerty za sebou nepobraly. DEATH TO ALL si vyhradili nějakou tu (obvyklou) hodinku a půl hraní, a dobře udělali. Byl to totiž podle mého zhruba ten čas, který přesně odpovídal příležitosti, okolnostem a hlavně původnímu smyslu celého toho dostaveníčka, neboli důstojné a vlastně tak nějak i slavnostní vzpomínce na Chucka Schuldinera. A takové vzpomínky se, zejména s ohledem na to, co nám všem Chuck zůstal „dlužen“, nejspíš nikdy nepřejí, pokud ovšem budou podávány střídmě, přesně tak, jak to udělali i pánové Masvidal, DiGiorgio, Reinert a Phelps. Za takové představení opravdu díky!

Setlist:

1.) Flattening Of Emotions
2.) Leprosy / Left To Die
3.) Suicide Machine
4.) In Human Form
5.) Spiritual Healing / Within The Mind
6.) Cosmic Sea / Chuck Schuldiner Tribute Video
7.) Zombie Ritual / Baptized In Blood
8.) Together As One
9.) Crystal Mountain
10.) Spirit Crusher
11.) Lack Of Comprehension
12.) Pull The Plug